22. března 2016

Příběh Rozárky 31+6

Začalo to nenápadným tvrdnutím břicha a skončilo předčasným porodem v 31. týdnu. Po marných pokusech udržet miminko na správném místě se Rozárka vydala na svět přirozenou cestou 19.8., dle těhotenského kalendáře v 31+6. Míry - 1145g a 37cm – hypotrofický, těžce nedonošený novorozenec. Po čtyřech dnech nepřetržitých kontrakcí a vzhledem k noční hodině už mě za miminkem v den porodu nepustili. Ráno jsem se nemohla dočkat, až toho drobečka uvidím déle než tu vteřinu na porodním sále. 
 Jakmile jsem řekla sestřičce své jméno, a ta zavolala paní doktorku, už jsem tušila, že není něco v pořádku. Řekli mi, že Rozárka má vrozenou vývojovou vadu - napadaly mě ty nejhorší možnosti, které si člověk dovede představit, ale Rozárce ,,jen´´ chyběl zadeček, přesněji dírka v zadečku - diagnoza - atrezie anu s perianální píštělí (jak bylo zjištěno později). Vůbec jsem netušila, co to znamená. Paní doktorka mi vše vysvětlila a já se přece jen trochu uklidnila. Následoval převoz do FN Motol, kde Rozárka podstoupila podrobné vyšetření a pak převoz zpět k Apolináři. Dva dny to vypadalo, že to bude její jediná obtíž, dýchala krásně sama a já se pomalu vzpamatovávala z počátečního šoku, začala odsávat mléko a dokonce jsem mohla i jednou klokánkovat.
Bohužel to nebyla jediná špatná zpráva. Jelikož Rozárka stále hodně blinkala a začala se objevovat rezidua, byl jí udělán RTG břicha ve visu (kéž bych to nikdy neviděla) a po něm následoval opět převoz do Motola, kde se potvrdila nutnost operace. Operována byla Rozárka ještě týž den, respektive večer - operace začala okolo deváté a skončila po jedenácté hodině. Celou tu dobu jsem byla stále ještě u Apolináře, protože se objevily komplikace i u mě. Rozárka měla srůst ve střevě, který bylo nutné okamžitě odstranit, ale operace dopadla dle doktorů dobře a hlavně - Rozárka přežila. Druhý den už jsem nemocnici opustila i já a jeli jsme s manželem za tou malou holčičkou s rozporuplnými pocity - strašně jsem se těšila, že budu aspoň na chvíli u ní a strašně jsem se bála, co nám lékaři řeknou.
Když jsem ji uviděla ležet mezi všemi těmi hadičkami, s podporou dýchání a v umělém spánku, tak to bylo něco, co bych nepřála nikomu na světě. Byla tak strašně malá a nemocná a bezmocná. Pan primář nám sdělil průběh operace, diagnózu – atrezie duodena a také to, že u Rozárky byl zjištěn defekt komorového septa a tudíž jí kromě plánované operace zadečku hrozí ještě operace srdce. Myslela jsem, že to nepřežiju. Ale přežila. Jezdili jsme za Rozárkou s manželem každý den, později jsem jela i párkrát sama, když manžel musel pracovat. Přesně si pamatuji den, kdy mi Rozárku dovolili poprvé přebalit a také to, že to trvalo ještě dlouho, než jsme si ji mohli pochovat. S přijímáním potravy to nebylo zpočátku vůbec jednoduché, začínali jsme na jednom mililitru sondou a každý mililitr navíc jsme pomalu oslavovali, stejně tak, jako když se poprvé vykakala a my tudíž viděli, že operovaná střeva fungují a stejně tak i píštěl. Vozila jsem do nemocnice odsáté mléko, které se mi snad jen nějakým zázrakem neztratilo, a s manželem jsme dohadovali o to, kdo bude dnes Rozinku, jak jí sestry začaly říkat, chovat. Radovali jsme se z každého malého pokroku a nabraných gramů. Ale také mě sebemenší komplikace dokázaly dohnat k slzám.
 Domu nás pustili po dvou měsících - 18.10.2013. Před tím jsme se ale museli s manželem naučit dilatovat – čistit Rozárce píštěl, což jsem těžce nesla především já, muži jsou v tomto směru o dost odolnější. Ale zvládla jsem to – musela jsem. Rozárka byla moc hodné miminko, krásně spinkala i jedla a myslím, že mi celou situaci, tím jaká byla a je, dost usnadnila.
Začali jsme také cvičit Vojtovu metodu - čtyřikrát denně, což bylo dost náročné, ale jsem ráda, že jsem byla tak důsledná. V listopadu šla Rozárka znovu pod narkózu – na magnetickou rezonanci nutnou před operací zadečku, kde se objevili ještě menší potíže s ledvinou. Operace zadečku proběhla začátkem prosince a pořád doufám, že byla úspěšná, což ještě ani ve dvou a půl letech není možné s jistotou potvrdit. Srdíčko se, asi nějakým zázrakem, zhojilo samo a tak operace nutná nebyla. V pořádku má holčička zrak i sluch a jediná viditelná stopa po tom všem je velká jizva na bříšku. Doufám, že se postupem času ukáže, že i se zadečkem je vše v pořádku a funguje, tak jak má a že problémy s ledvinou, které zatím není nutné řešit, odezní samy. Bylo to velice těžké období, ale Rozárka to zvládla perfektně a já díky manželově skvělé podpoře nakonec také.

Poděkovat bych chtěla nejen manželovi a rodině, ale především všem skvělým lékařům a sestrám, které jsme za tu dobu potkali u Apolináře, v Motole a také ve všech ordinacích.






Žádné komentáře:

Okomentovat