6. listopadu 2015

Příběh Míši (29. tt.)

Jak už to tak bývá i já jsem začala kolem sebe vnímat miminka a děťátka a maminky a tak jsem také začala toužila po tom mít dítě. Nikdy jsem se o žádné miminko ani dítě nestarala, v podstatě jsem si jen jednou těsně před otěhotněním jedno miminko pochovala, jinak jsem neměla vůbec žádné znalosti ani zkušenosti. Stejně jsme si s přítelem řekli, že chceme být jedna krásná rodinka. Antikoncepci jsem brala přibližně 8 let, a proto jsem se bála, že až prášky vysadím, bude trvat dlouho než otěhotním. Nakonec se podařilo. Cítila jsem, že se s mým tělem něco děje, ale těhotenské testy pořád nic neukazovali. Až když jsem byla v 10.tt. tak mi test ukázal krásné dvě čárky. I když jsme s přítelem miminko chtěli oba, stejně nikdy nezapomenu na to dlouhé čekání doma, než přijde z práce a já mu to oznámím, jak bude asi reagovat? Klepaly se mi ruce, byla jsem nervozní, nevěděla, zda sedět nebo chodit pořád po bytě sem a tam. Když přítel přišel byl hrozně nadšený, obejmul mě a řekl, že se vezmeme, abychom byla opravdová rodina.
Všechny testy i vyšetření byly vždy v pořádku. Kdybych nepřibírala docela rapidně na váze ani bych nevěděla, že jsem těhotná. Ani jednou mi nebylo špatně, všechna jídla jsem snášela bez problémů. Chodila jsem i do práce asi do pátého měsíce. Pak jsem už začínala být čím dál tím víc unavená, skoro nikam jsem nedošla, pořád jsem byla zadýchaná – v té době už jsem měla asi 14 kg navíc. A tak jsem se rozhodla zůstat do porodu doma a již nepracovat. Za nějakou dobu jsem onemocněla – dostala jsem hroznou chřipku a měla hrozné horečky, i když na ně netrpím. Praktický doktor vůbec nevěděl, jak mě léčit, jelikož v těhotenství se skoro nic užívat nesmí. Trpěla jsem doma s babskýma radama a čajíčkama. Manžel se o mě krásně staral a po 14 dnech naštěstí vše odeznělo.
Konečně jsme mohli jet na 3D ultrazvuk, kde jsme zjistili, že budeme mít chlapečka! Já měla obrovskou radost, nepředstavitelnou radost. Přála jsem si chlapečka.
Začali jsme chodit na menší procházky, jelikož se mi pak lépe dýchalo. Když jsme se jednou k večeru vraceli z procházky hrozně mě bolela levá noha. Takový pocit, jako když si jí člověk v noci přeleží. Nebrala jsem na to zřetel a šla večer spát. Ráno už jsem pak z postele skoro nevstala, ani v koleni jsem ji neohla, nemohla na ni skoro stoupnout. Jelikož je má maminka zdravotní sestřička zavolala jsem ji a poprosila ji o pomoc. Jakmile dorazila, zavelela, že okamžitě jedeme na pohotovost. V nemocnici potvrdili hlubokou žilní trombozu a hospitalizovali mne v Chebské nemocnici. Manžel i já jsme byli v šoku. Doktoři se nás pořád ptali, co jsme přesně dělali, jestli jsem se někde o nic nepraštila, zda to nemáme v rodině dědičné. Ne. Na vše byla jednoznačná odpověď – Ne. Bylo mi nakázáno jen ležet a mohla jsem jít minimálně na toaletu. Hned následující den mi doktoři nasadili injekce Fraxiparine na ředění krve. Kdybych nebyla těhotná okamžitě by mne operovali, ale takhle? Nebyla jiná možnost. Musela jsem zatnout zuby a naučit se sama sobě píchnout injekci. Ačkoliv tyto injekce mají opravdu tenké jehličky, ve chvíli, kdy jsem si jí měla aplikovat do stehna přišla mi tlustá a dlouhá a má kůže nepropíchnutelná. Samozřejmě první dny byly hrozné – vždy se mi klepaly ruce, slzy se mi draly do očí. Tvrdili, že na miminko to nemá žádný vliv, ale mé osobní pocity byly jiné – v břiše se miminko hýbalo jako kdyby běželo závod, ve dne, v noci, pořád. Ale opět všechny testy a vyšetření byly v pořádku. Tak jsem tomu věřila. V den hospitalizace jsem byla v 25.tt., a tak si doktoři trošičku oddychli, i když já samozřejmě byla pořád trošku nejistá.
Když jsem si zvykla a otoky nohy povolili, za 8 dní, mne propustili domů. Ještě ten den v noci jsem začla slabě krvácet. Lekla jsem se a bála se. A tak jsme opět jeli zpět do nemocnice. Řekli, že to je reakce na tu velkou rozředěnost krve a je to v pořádku. Ale stejně mne opět hospitalizovali na 3 dny, dokud to neodeznělo. Po opětovném propuštění jsem musela nosit kompresní punčochy, které se nepředstavitelně špatně oblékali, bez manžela bych to prostě nezvládla. Nasadila jsem si menší dietu, která se normálně při trombofilních stavech dodržuje a nějaký čas jsme to zvládali. Pravidelně jsem jezdila na odběry krve do nemocnice a byla jsem velmi hlídaná.
Jednou ráno mne můj bratr měl vyzvednout doma a měli jsme jet na odběr. Když jsem obouvala a už měla odejít z bytu, najednou jsem cítila, že „ze mne něco vylítlo“ , jakobych dostala menstruaci. Šla jsem na toaletu a zjistila, že ze mne vypadla nějaká červená krvavá koule. Byla jsem zděšená, myslela jsem, že mi začíná potrat. Nevěděla jsem, co se děje. V životě jsem to neviděla. Oblékla jsem se a utíkala k bratrovi do auta s tím, že nejedeme na odběry, ale na pohotovost. Když jsme tam přijeli, sestřička, co mne přijímala byla nepříjemná a tvrdila, že když krvácím je to běžné a mám jít ke svému gynekologovi. Ale když už tam teda jsem tak mám laskavě počkat. Jelikož jsem byla v šoku, sedla jsem si a poslechla jí. Jenže krvácení se zhoršovalo, nemohla jsem skoro chodit, začaly mi křeče (jako prvorodička jsem neměla tušení, že právě tahle hrozná bolest jsou kontrakce). Když jsem už začínala blednout a bylo mi hrozně zle, bratr to nevydržel, odchytl sestřičku a řekl jí, že mne musí okamžitě vyšetřit. Vzali mne na ošetřovnu, vylezla jsem na „kozu“ a všechno se začínalo rozjíždět. Já nevěděla, co se děje. Netušila jsem, že lze porodit předčasně. Vždyť je listopad a já mám termín až v únoru. Neměli jsme doma žádné vybavení, říkali jsme si pořád, že je čas. Buď se rodí na termín nebo je potrat, myslela jsem si. Byla jsem zmatená, slabá, dezorientovaná. Seděla jsem na vyšetřovacím křesle a kolem mne začalo kroužit čím dál tím víc sestřiček. Doktor ze mne tahal kusy placenty a já krvácela v tempu tekoucí vody z vodovodního kohoutku. Ztrácela jsem pomaličku skoro vědomí. Převezli mne na lůžku na druhou ošetřovnu a já jen z dálky zahlédla bratra a řvala na něj, ať dojede pro tašku a pro manžela s naší maminkou. Začali natáčet srdíčko maličkého, mne napíchli obě ruce různými kapačkami, léky a snažili se porod oddálit. Píchli mi i silnou dávku magnesia, ale po chvíli doktor povídá, proč se tak kroutím, co mě bolí? A já měla čím dál tím častěji ty křeče. Doktor se zděsil, koukl na přístroje , pak zas na mne a vykřikl – vždyť máte kontrakce a silné! Ale neotvírala jsem se. Takže akutní císař. V té chvíli jsem myslela, že je konec. Že sen mít dítě je ten tam. Svlékali mne, odváželi na sál, ptali se mne na jméno pro holčičku , na jméno pro chlapečka, co jsem a v kolik jedla a že mne za chvíli uspí. Klasické filmové – počítejte do deseti a pak usnete byla najednou má realita – pamatuji si jedna a… nic.
            Probudila mne neskutečná bolest, moje maminka mne hladila a konejšila, ale ta bolest byla strašlivá. Jako bych necítila půlku těla. Pak mi sestřička dala něco proti bolesti a usnula jsem. Když jsem se probudila znovu, sdělili mi, že mě co nejdříve navštíví dětský lékař a sdělí mi, co se stalo s mým chlapečkem. To, co se mi honilo hlavou nikdo jiný, kdo to nezažil nepochopí. Nedokázala jsem si připustit, že už nejsem těhotná. A tohle byl jako porod? A odteď jsem máma? A jak vypadá to moje dítě? A kde je? A co se vlastně stalo? A žije vůbec? Takhle jsem si to vůbec nepředstavovala. Tohle se nemělo stát. Po příhodu lékaře jsem se dozvěděla, že Míša byl převezen do Neonatologického centra v Nemocnici Most. Narodil se v 29.tt., s váhou 990gr a délkou 38cm. Nemocnice Cheb nemá pro tak malé miminka vybavení, tudíž se musel prostě snažit dýchat skoro sám. 4 hodiny se čekalo na speciální sanitku, helikoptéra nemohla vzlétnout kvůli mlze. A dokázal to. Je na přístrojích, ale žije. Těmto miminkům se říká Nedonošená. A to jako existuje? To se děje? Slyšela jsem tyhle slova poprvé. Jelikož můj císař byl velmi vážný, ztratila jsem velké množství krve a lékaři mne doslova zachraňovali život nebylo možné mne jen tak za Míšou převézt. Mé tělo se ale za 3 dny dalo trochu dohromady tak, že mne propustili a já se mohla vrhnout za svým vlastním dítětem.
            Když mi den po porodu manžel přivezl ukázat fotky našeho dítěte, nevěřila jsem. Nebylo to dítě. Aspoň né takové, jaké jsem chtěla, o jakém jsem snila. Ale i přese všechno – byl to můj syn. Syn jménem Míša. I když jsem po propuštění sotva chodila, nebyla jsem schopná bez pomoci cokoliv dělat, ani se skoro umýt, sedli jsme do auta a jeli do Mostu.
Koukala jsem do inkubátoru a jen brečela. Beznaděj a bezmoc. Bylo mi řečeno, že tyto děti většinou bývají v nemocnici do doby původního termínu porodu. Byl listopad a to tady budeme až do února? Omdlívala jsem. V nemocnici pro mě neměli kvůli velké rekonstrukci volné lůžko. Nebyla jiná možnost než dojíždět za Míšou do doby, než mi nějaké lůžko přidělí. Každý třetí den jsme dojížděli 130km. Každý den ráno jsem volala na oddělení a prosila o informace po telefonu. Každý den byl stav jiný. Jednou se zlepšil, radovali jsme se, jednou se zhoršil, mysleli jsem na nejhorší. Po měsíci se nakonec uvolnilo lůžko a já jela za svým synem. Nemocniční život byl hrozný. Říkala jsem tomu Sofiina volba – mé dítě, které mne potřebovalo, potřebovalo mne cítit a já potřebovala kontrolovat jeho stav a o 130 km dál moje polovička, můj manžel, který potřeboval mne a já jeho.
Péče o mé dítě byla skvělá, potkala jsem spousty fajn a hodných lidí. Čím déle tam člověk je, tím více pronikne do chodu dění a tak nějak si zvykne a smíří se se situací, která se stala. Míša byl sice líný, jako každý kluk se říká, ale šikovný. Bojoval a „uzdravoval se“ . Sestřičky ho milovaly. Je to krásný kluk. Domů nás pouštěli s vahou 2 600gr a přesně v den termínu porodu – jak jsem já říkala „ v den jeho narozenin“ . Všechna vyšetření byla v pořádku, Míša se krásně vyvíjel.
Dnes nám je bez mála rok, máme 8 400gr a 74cm, jen vývojově jsme samozřejmě pozadu o 12 týdnů, o které se dříve podíval na svět.
Držet svého syna v náručí po tom všem, co se nám přihodilo je pocitem nezměřitelného štěstí a bezmeznou láskou. Naplňuje mne to optimismem a láskou. Je to usměvavý, společenský kluk, který nám jednou ukáže co to je Žít naplno. 

Maminka Helena









Žádné komentáře:

Okomentovat