26. října 2015

Příběh Terezky 24+0 tt.

Po třech spontánních potratech a jednom mimoděložním těhotenství kdy mi praskl vejcovod a následně mi musel být odebrán jsem byla natolik psychicky vyčerpaná, že jsme se rozhodli s manželem, že to nebudeme řešit a nechali jsme to osudu bylo mi 30 let a já si připadala, že mi není dítě souzeno. 
Musela jsem začít brát antidepresiva, které jsem dlouho odmítala, ale když už se mi moje psychika odrážela na mém fyzickém těle a omezovalo mě to v práci, nebylo zbytí. Na dítě jsem od té doby nemyslela, takže když jsem nedostala menstruaci bylo  mi to divné a šla jsem si koupit ze srandy test (opravdu ze srandy), když jsem ráno po asi 15 vteřinách objevila dvě silné čárky na testu nemohla jsem tomu uvěřit, měla jsem radost, ale tak mě to zaskočilo, že jsem nevěděla co a jak bude dál. Okamžitě jsem běžela k lékaři a ten mi sdělil,, maminko jste opravdu těhotná :-)", ale ode dneška musíte nastoupit okamžitě na rizikové těhotenství  a budete doma ležet a užívat Utrogestan. 
Ukončila jsem pracovní poměr a doma jsem ležela a dodržovala jsem vše, na kontrolu a  UTZ jsem chodila každých 14 dní. 
V 9tt. jsem začala krvácet, bylo mi zle, protože jsem si neuměla představit, že potratím po páté. U doktora jsem zjistila, že miminko je v pořádku, dostala jsem léky na zastavení krvácení, po dvou dnech to přestalo a já si zase užívala těhotenství. V 13tt. jsem podstoupila prvotrimestrální screening, vše bylo v pořádku, spadl mi velký kámen ze srdce. Do 18tt. jsem zvracela, takže jsem se radovala, že si konečně začnu užívat těhotenství, to jsem nevěděla, že si budu užívat jen 6 týdnů. Ve 22tt.  jsem byla na 3D ultrazvuku kde jsem díky mojí princezně strávila hodinu a půl, protože se nechtěla fotit, ale nakonec jsem si odnesla krásné fotky a video. Týden na to jsem byla na kontrole srdíčka, také vše na 1 a já byla šťastná, že mám konečně těhotenství, které bude v pořádku a miminko je zdravé. 
Den po jsem byla ještě naposledy před Vánoci u svého gynekologa, UTZ v pořádku byla jsem 22+6 a byla středa. V pátek jsem se zničehonic probudila úplně mokrá ,, asi jsem se počurala pomyslela jsem si“ a dělala jsem si srandu, že už se tak brzo počůrávám, začalo mě i bolet v podbřišku, ale nevěnovala jsem tomu pozornost (v těhotenství se přece roztahuje děloha, proto ta bolest). Když se mi to ale stalo 3 dny za sebou, nedalo mi to a v pondělí jsem vystřelila k doktorovi, když jsem přišla na řadu a položila se, doktor mi udělal vnitřní UTZ, tak jak se v tu chvíli zatvářil nikdy nezapomenu, v tu chvíli jsem se bála zeptat co se děje, udělal mi ještě UTZ přes břicho a já viděla mojí Terezku, nevím proč, ale v tu chvíli jsem měla pocit, že se nehýbe. Nyní už jsem se odhodlala k otázce „ co se děje“? Doktor začal mluvit a v tu chvíli by se mě krve nedořezal, mluvil a mluvil a já přes všechny moje myšlenky slyšela jak mi říká „Okamžitě musíte do nemocnice hrozí vám předčasný porod, jste otevřená, miminko je v pořádku, ale jste 23+5tt a miminko má jen odhadem 750g“ vytrhla jsem mu papír z ruky běžela jsem se oblíknout a přes všechny ty slzy jsem ani neslyšela sestřičku, která mi cosi povídala. Vyběhla jsem na ulici a nenáviděla celý svět, proč zase já, dyť bylo vše v pořádku, nebyla jsem schopná ani řídit. 
Byla jsem hospitalizována a věděla jsem, že Vánoce na které jsem se tolik těšila strávím v nemocnici a že tu budu až do porodu. Vedle mě ležela holka, co měla podobný problém a otvírala se, byla 26+2 a mě uklidňovalo, že v tom nejsem sama. Druhý den jsem byla na všech možných vyšetřeních, miminko mělo odhad 780g, ale hlavně bylo vitální, bylo mi řečeno, že každý den je dobrý a já musím vydržet co nejdéle, to se lehko říká a hůře dělá, mohla jsem jen na záchod. Uplynuli dva dny ležení a přišel Štědrý den, ráno přišel na vizitu doktor, který vtipně pronesl „ tak tady máme ten tunel“ to myslel mě, prohmátl mi břicho zeptal se na pohyby a šel. Usoudila jsem, že na Štědrý den to bylo vše co nás dnes čeká :-), za půl hodiny jsem šla na záchod a s hrůzou jsem zjistila, že krvácím, běžela jsem za sestrou, ta zavolala doktora, bylo mi naordinováno, ležet a nevstávat, čůrat jsem musela do mísy, což nebylo příjemné, hlavně jsem zvonila na sestru každou hodinu, protože jsem potřebovala pořád. Od 10h. jsem přestala vnímat i pohyby a začali mě bolesti močového měchýře, které se postupně stupňovali, intervaly se zkracovali a mě začala tvrdnout část břicha. 
V 16h. přišel můj manžel a chtěl nám udělat krásný Štědrý večer, přinesl dárky, salát, řízky a mě v tu chvíli jako naschvál začaly hrozné bolesti, krvácela jsem už opravdu hodně. Zavolala jsem sestru a ta doktorku, ta mi oznámila, že porod je v běhu a že mě dají na sál. No a to byl další gól, všem v pokoji nám spadla pusa „ já budu rodit “? vtip? Viděli na mě jak jsem vystrašená, byla jsem ten den 24+0tt a neuměla jsem si v tu chvíli představit, co mě asi čeká, nedali mě na sál, ale na pokoj kde jsem byla sama s manželem a měla jsem klid, dostala jsem zvoneček a měla na něj zazvonit kdyby mi praskla voda nebo se dělo cokoliv jiného. Manžel mi slíbil, že zůstane se mnou do 21h. a pak mu máme dát vědět, až začnu rodit, že dnes to určitě nebude. 
Od 17h-19h. jsem trpěla křížovými bolestmi a chvílemi už jsem kousala i matraci,sestřičky několikrát přišly kontrolovat srdeční akci miminka, srdíčko bilo a já si vždy oddychla. V 19.10 h. přišla má spolubydlící na pokoji podpořit mě, položila na mě ruku a ujišťovala mě, že to bude dobré, v tu chvíli jak to dořekla jsem dostala strašně bolestivou kontrakci a najednou mi praskla voda „ ty jo, mě praskla voda “ vykřikla jsem. V tu ránu se manžel i kolegyně rozběhli začali zvonit a shánět sestřičky a od té chvíle začal chaos, mě vedli na sál, sestřičky začaly lítat sem a tam a já jen zaslechla „ okamžitě volejte Jipku a primáře“, dostavily se nepopsatelné bolesti a já myslela, že umřu, doktorka mě pro jistotu nastřihla a zavelela "maminko při každé kontrakci hodně tlačte", ze všech sil jsem tlačila a bolesti neustávali, najednou jsem cítila úlevu, otevřela jsem oči a jen jsem v mžiku viděla jak doktorka drží v ruce něco maličkého a podává sestře z Jipky. 
Bože, to byla moje holčička, byla tak malá, že jsem tomu nemohla věřit. Bylo 19.33  24.12.2014 a já jsem porodila v 24tt. holčičku. Doktorka ještě poté ze mě páčila placentu, která se nechtěla odloučit a mezitím na stole vedle zajišťovali moji holčičce životní funkce, z dálky jsem slyšela, nedýchá, nedýchá. 
Šli na mě mdloby, doktorka ze mě vypáčila placentu, začala mě šít a mě se honily hlavou myšlenky, co když to Terezka nepřežije, 30 minut s ní něco dělali, zabalili ji do nějakého igelitu, šoupli do inkubátoru a okamžitě odváželi na stanici JIRP v Mostecké nemocnici kde jsem také rodila. 
Dvě hodiny potom jsem ještě ležela na sále s pytlíkama písku na břiše a byla jsem totálně vyřízená, nic jsem nevěděla, jestli moje miminko žije nebo ne. 
Sestra pro mě přišla, odvedla mě na pokoj a sdělila mi, že se mám v klidu vyspat a až se postarají o mé miminko mi určitě přijde doktor říct, jak na tom je a že se tam ráno můžu jít podívat. Poslechla jsem a snažila se usnout a v hlavě se mi honila jedna myšlenka za druhou, kupodivu jsem usnula.
Ráno jsem vstala a byla jsem jak na jehlách, musela jsem počkat, ale na vizitu. Doktorka mi oznámila, že se na miminko můžu jít podívat hned po vizitě a jestli nechci, nemusejí mě přeřadit na oddělení šestinedělí mezi normální miminka. Nechtěla jsem a zůstala jsem s holčinou se kterou jsem si rozuměla, ulevilo se mi, představa, že budu na pokoji s maminkou, která má donošené zdravé miminko mě děsila. 
Ihned po vizitě jsem letěla na stanici JIRP, kde jsem se nejdříve ve filtru řádně převlékla a se strachem jsem kráčela okolo boxů s inkubátory, maminek tam byla spousta. Naproti mně šla sestřička a ptala se koho hledám, tiše jsem odpověděla ,,Terezku Pláškovou“ a bála jsem se odpovědi, „tady maminko“ a nasměrovala mě do boxu kde byli 3 inkubátory, z toho dva obsazené. Tady je vaše miminko - ukázala na zamlžený inkubátor, pomalu jsem přistoupila a když jsem uviděla to malé červenofialové stvořeníčko, které mělo na sobě spousty hadiček, kapaček a drátků, jsem v sobě cítila několik emocí najednou, které se střídali jak na houpačce, měla jsem radost, cítila jsem bolest, strach, bezmoc, štěstí a lásku.
 
Pak vešla do boxu sestřička, která se o Terezku starala a povídala mi jak je Terezka čiperná, že si skopává plenku, musela jsem se smát a byla jsem ráda, že má chuť do života, to mě uklidnilo, i věta kterou sestřička řekla a to „buďte ráda, že je to holka, holky jsou bojovnější“ a já v tu chvíli věděla, že to spolu dokážeme. 
V 10h. jsem si počkala na vizitu, přišel pan primář, který mi večer před holčičku zachraňoval na sále se sestřičkami. Řekl nám, že holčička je čilá, je zatím zaintubovaná, ale snaží se a že by ji to mohli brzo sundat, ale také, že nás čeká kritických 72 hodin kdy miminko může dostat krvácení do mozku, těžkou infekci, selhání srdíčka atd. a stav těchto miminek se může změnit každou minutu a jediné co mi může říct, že musíme doufat a riziko je 50% na 50%. 
Poplakali jsme si a dívali se na ní, byla tak křehká. Já jsem se rozhodla, že budu s ní do té doby, dokud si ji z nemocnice neodnesu domů. Terezka pátý den dostala infekci, zhoršila se a byli jí podávány antibiotika, to mě moc neuklidnilo protože to značně oddálilo extubaci, pak už se jen přidávali a přidávali problémy. Zjistili ji Botalovu dučej, která ji taktéž ji dýchání nepřidávala, malé krvácení do mozku, neustále byla na 30% kyslíku a výš. Po měsíci a půl jsem byla už vyčerpaná, stav se neměnil, pořád nebyla schopná o extubaci a pořád závislá na kyslíku. 
To se však zlepšilo, potřebovala 23%-30% kyslíku. Když už se konečně uvažovalo o tom, že Terezka bude dýchat sama, dostala jsem horečky a byla jsem propuštěna domů, než se vyléčím, to bylo jak zlý sen. Odjela jsem domů a zavolala druhý den na vizitu, co je nového „ paní Plášková Terezka se zhoršila, začala blbnout se saturací, museli jsme přidat kyslík“ no super, to je teda zpráva a já jsem doma, teplotu už jsem neměla a uvažovala jsem, že druhý den se vrátím. 
Večer telefon „ maminko Terezka bude pravděpodobně převezena na infekční oddělení, zhoršila se a museli jsme opět přidávat kyslík“ no to byl pro mě zase šok, já odjedu na jeden den pryč a vše je …….  
Neváhala jsem a okamžitě jsem se nechala odvézt do nemocnice zpět, Terezka už byla na infekčním, takže mě propustili a přijali na infekční oddělení na jiný pokoj, šla jsem se hned na Terezku podívat, nevypadala na oko nemocně, ale když jsem spatřila na monitoru 90% kyslíku tak mě brali mdloby a byli jsme zase na začátku. Terezka se, ale nevzdala a bojovala, občas mě i sestřičkám přivodila infarkt, když klesla se saturací třeba až na 2%, ale vždy to rozdýchala. Pak už u ní bylo známé, že její poklesy jsou u ní naprosto normální a že 40% saturace pro ní není žádný problém. Také se 3x sama extubovala, protože to byl malý ďáblík a neustále se hýbala, až dostala i přezdívku malá teroristka. 
6x podstoupila transfuzi krve a hrozil ji operační zákrok na uzavření Botalovy Dučeje, ta se nakonec začala zavírat sama. Po její  3. spontánní extubaci už ji zkusily dát CPAP  a naštěstí už to vydržela, byla 58 dní zaintubovaná, 8 dní na CPAP a pak už dostala jen kyslík k pusince, na ten byla závislá pořád, potřebovala jen 0,5-1 l kyslíku, ale na vzduchu vydržela vždy tak hodinu, někdy otočila ve spaní hlavu a testovala se bez kyslíku sama :-), ale když to udělal někdo jiný tak to ne :-D. 
Velké plus bylo, že od narození měla v pořádku trávicí ústrojí a mateřské mléko snášela velmi dobře a dobře přibírala. Kolem 2000g ji převáděli na UM jelikož jsem mléko ztratila, když už jsme měli propouštěcí váhu a byli už na stanici nedonošenců, domu jsme jít nemohli, jelikož se Terezka nechtěla vzdát svého kyslíku :-)
Na tom jsme byli ještě další měsíc a ze dne na den ho nepotřebovala, oddychla jsem si, ale hned na to mi sdělila doktorka z očního, že se ji něco nelíbí a poslala nás do Motola, takže se nám pobyt prodloužil na další týden, to už jsem, ale dostala Terezku na pokoj, kde jsem měla první noc strach, ale pak už to bylo dobré. 
V Motole nám byla řečena diagnóza ROP II. stupně, s tím, že za týden znovu na kontrolu a bylo mi doporučeno zůstat ten týden ještě v nemocnici, no super takže domu jsme zase nešly. Další týden, se očíčka trochu zlepšila, ale sledované museli být dál, ale to už jsme byli konečně propuštěni a do Motola pak jeli z domova. 
Byli jsme v nemocnici 141 dní, za dobu pobytu jsem prožila spousty špatných i krásných okamžiků, když jsem se po tom všem vrátila domu, opustil mě manžel, ale i přesto  vše na tom je to nejlepší, že moje holčička je živá a v rámci možností zdravá. 
Miluju tě Terezko! 





 

1 komentář:

  1. kdyby se rozdávali Oscaři za statečnost, měla bys jich alespoň pět. I s odstupem času se to nedá číst bez emocí. Držím palce, Terce hodně zdraví a tobě hodně sil!

    OdpovědětVymazat