14. února 2011

Příběh Elišky narozené ve 29. týdnu těhotenství

Příběh Elišky narozené ve 29. týdnu těhotenství

S manželem jsme si miminko moc přáli. Po roce snažení se na nás usmálo také štěstí a my jsme se mohli chlubit, že už budeme rodina. Mé těhotenství probíhalo v naprostém pořádku. Na každý plánovaný ultrazvuk jsem se těšila, že si prohlédnu své miminko. Proto jsme se také rozhodli, že se  zajedeme podívat na 3D ultrazvuk do Zlína. Byla jsem ve 21.tt, dozvěděli jsme se, že budeme mít holčičku a že je naprosto zdravá. Lepší zprávu jsme snad nemohli ani čekat. Domů jsme si přivezli fotku naší dcerky a rozhodli se, že se bude jmenovat Eliška. Byli jsme tak nedočkaví, že nám to nedalo a jeli jsme ještě jednou na ten samý ultrazvuk. Ještěže! Byla jsem ve 27tt. Moc příjemný pan doktor nám po provedeném ultarvuku sdělil, že se mu něco nelíbí. Že má Eliška  dilatovaný žlučník či zvětšené střívko. Tentokrát jsme odjížděli velmi smutní. S výsledkem jsem raději zašla za svým gynekologem, abych se zeptala, jestli to pro mne bude znamenat nějaké omezení (omezit nadýmavá jídla, kořeněná,...). “Ne, to nic neznamená. Za tři týdny tam zajedete opět na kontrolu.” Poté jsem poukázala na otoky, které byly po celém těle. ,,Co se divíte, když jste těhotná.” Zněla tentokrát odpověď. Nezměřil mi ani tlak, ani mě neprohlédl! Slyším to, jakoby to bylo včera.
        Protože jsem zdravotník, věděla jsem, že není něco v pořádku, proto jsem zašla raději na kontrolu ještě za primářem gynekologicko-porodnického oddělení ve vsetínské nemocnici, MUDr. Jiřím Hlavinkou. Ten mi po vyšetření, změření tlaku a bílkoviny v moči a prohlídce otoků sdělil :,,pár dní si vás tady necháme. Přijdete zítra ráno na příjem.” Nebyla to radostná zpráva, ale na druhou stranu aspoň se začne se mnou něco dělat! Přibrala jsem 25kg (za 6 měsíců). Vysoký krevní tlak, bílkoviny v moči na 3 křížky, velké otoky - PREEKLAMPSIE. I když jsem zdravotní sestra, nevěděla jsem o této nemoci vůbec nic! Po několikadenním pozorování a vyšetření mi po provedém ultrazvuku byla sdělena neskutečná zpráva: ,,Průtok krve pupečníkem je nedostatečný, musíme vás okamžitě převézt do Zlína na oddělení rizikového těhotenství.” Nevěděla jsem co dřív, plakala jsem, neviděla jsem na cestu. Za dveřmi na mě čekal manžel, který mě stále jen utěšoval a byl mi po celou dobu velkou oporou!!! Sbalila jsem si tašku, než pro mě přijeli řidiči ze sanitky, stihli mi ješte napíchnout nějakou kapačku. Cesta do Zlína trvala asi 20 min.,  jeli jsme neskutečnou rychlostí.
        Při příjmu mě vyšetřila  doktorka, která byla naprosto hrubá, protivná. Poslali mě na odd.rizikového těhotenství do 5.patra porodnice... Opět velký shon, spousta vyšetření, tlak, moč, ultazvuky a KTG. Druhý den mi píchli injekci na vývin plic Elišky. Byla jsem ve 28 tt. , na porod ještě strašně brzy,. Ale já naivka jsem si myslela, že pár dní poležím a že mě pustí brzy domů. Elinka v bříšku kopkala, zdálo se být všechno v pořádku. Mně vlastně taky nic moc nebylo. Jeden den bylo líp, druhý zase hůř. Jako na houpačce.  Bylo to těžké, jak pro mě, tak pro rodinu,  která za mnou skoro denně dojížděla.
        Bylo 6.6. 2010, asi 17:00 a moc hodný a milý lékař mi dělal ultrazvuk (průchod krve pupečníkem). Při ultrazvuku mlčel. Poté mi řekl: “ Děťátku už se v bříšku vůbec nelíbí, neroste a má malý přísun kyslíku. Musí ven, bude to mít sice těžké, ale určitě to zvládne. Rodíme i menší děti. Bude mít okolo jednoho kilogramu. Císařský řez provedu já.” Nevím proč, ale věřila jsem mu. Jeho hlas zněl tak klidně. Ještě jsem si neuvědomovala, co porod ve 29. tt bude znamenat jak pro Elišku, tak pro mne. Šla jsem na pokoj sbalit ty nejnutnější věci. Ve 21 hod. jsem byla na řadě. Ihned jsem to volala manželovi. Přijel hned. To už jsem ležela na porodním odd. a měřili mi KTG. Pořád kapačky, příprava před operací, různé papíry k vyplnění....Oči plné slz. Manžel mi byl velkou oporou, byl pořád se mnou. Bylo 21 hod a doktor si pro mě sám přišel. Stále slyším ten klidný hlas. Při operaci byly nějaké dýchací komplikace, proto mě převezli na pooperční JIP, asi 1,5km od porodnice, od mého miminka. Nikdo mi nic neřekl o Elišce. Nevěděla jsem jestli žije. CELOU NOC A CELÉ DOPOLEDNE. Pak přišel manžel a ukázal mi fotku naší holčičky. Byla tak malinká, ale ŽIJE !!! Narodila se 6.6.2010 ve 21hod a 13min., vážila 876g a měřila 36 cm. Po třech dnech mě převezli na normální odd porodnice. Konečně uvidím svou holčičku. Ležela na JIP novorozeneckého odd. První dny byly hrozné, pořád jsem si neuvědomovala, že už jsem matkou, že mám dceru, pořád jsem si vyčítala, že já můžu za to, že má tak těžký příchod na svět. Nic jsem k ní necítila, byla jsem zmatená, nevěděla jsem, jak se chovat, co cítit, co dělat, kdo to neprožil, nikdy nepochopí!!! První pohled do inkubátoru byl děsivý. Malý drobeček obklopený hadičkami ze všech stran, dýchací přístroje, všude to pípalo a zvonilo...Bylo to hrozné. Eliška tam ležela tak oddaně. Odkázána na pomoc lékařů a sestřiček. Přes pláč jsem ji nemohla ani pozdravit, ani pohladit ani pochovat. Lékaři mi vysvětlili, co bude dál. Eliška dýchala sice sama, ale potřebovala malou podporu kyslíku, měla nevyvinutý vrátník, pupeční kýlu, retinopatii II.stupně. Bojovala. Já jsem věděla, že to dokáže, že ji v tom nemůžu nechat samotnou. Proto jsem začala odstříkávat mlíčko a nosila jsem jí ho každé 3 hodiny.
        Na JIP byla Eliška asi 4 týdny. Po prodělané infekci a žloutence byla s váhou něco přes 1100g přeložena na oddělení intermediální péče.Tam byla asi 3 týdny. 2 další týdny ještě v inkubátoru a týden v postýlce. Po sedmi týdnech čekání jsem mohla mít svou berušku na pokoji na oddělení rooming-in. Bylo to super, učily jsme se spolupracovat a čekaly až Eliška přibere do 2 kg a propustí nás domů. Bylo to zdlouhavé, ale dočkali jsme se. 11. srpna nás propustili s váhou 2020g domů.
        Dnes je Elišce 8 měsíců, přetáčí se na bříško, žvatlá, brouká a je moc veselá. Šťastná, stejně jako já.Stále cvičíme Vojtovu metodu, máme spoustu běhání po kontrolách, ale je to zdravá holčička plná života. Váží okolo 6 kilogramů, papá obědy a ovoce, moc jí šmakuje :-D.
        Moc bych chtěla poděkovat svému manželovi, který mě několikrát vytáhl ze dna, v nejhorších okamžicích mi byl vždy nablízku. Děkuji také lékařům a sestřičkám zlínské porodnice, s jako pečlivostí se starali o naši princeznu. Nejvíce však prim. MUDr. Mackovi, který má neskutečně lidský přístup a o miminka se stará jako o vlastní. Moc děkujeme za záchranu života naší Elišky. Také maminkám z rooming-in odd, se kterými jsme si krátily dlouhé nemocniční chvíle : mamince Mirce se synem Mikuláškem, mamince Martině se synem Tomáškem.
    
        Děkuji Nedoklubku, všem maminkám, které jejich činnost podporují. DĚKUJI
s pozdravem maminka Andrea s dcerou Eliškou ze Vsetína

Žádné komentáře:

Okomentovat