12. ledna 2011

Příběh Emičky, narozené ve 29 týdnu

            Náš příběh se začal odehrávat v noci ze 14. na 15. ledna 2010. Byla jsem těhotná a moc se obávala porodu, nevím proč, ale myšlenka na porod mě děsila snad už od základní školy, kdy jsem si uvědomovala, že ze mě jednou bude matka a já budu muset porodit miminko.
Každopádně byl leden, můj termín byl v půli dubna a mě bylo každým dnem hůř, neustále mě bolela hlava a měla jsem bolesti mezi hrudníkem a břichem, nešlo mi už ani ležet, sedět a spát už vůbec ne! Říkala jsem si sakra jak tohle až do dubna vydržím to opravdu nevím. Navíc jsem přibrala 17 kilo a to nejsem žádný extra jedlík a měla jsem i vyšší tlak a na to mě můj gynekolog skoro vynadal, že asi jím hodně sladkého a přejídám se. Jenže té osudné noci bylo něco hodně špatně, bolestí hlavy a hrudníku jsem brečela, pochodovala po domě jak smyslů zbavená a nadávala na celý svět. To manžel nemohl vydržet a tak mě naložil do auta a odvezlo do Chrudimské nemocnice. Sestru na příjmu zajímal jen poplatek a můj stav jí byl celkem fuk, nebyla jsem schopna slova, tak za mě vše vyřídil manžel, šli jsme čekat na doktora, který mě přijde vyšetřit, a ono ejhle můj gynekolog měl zrovna službu v nemocnici na porodnici, ulevilo se mi, že vidím známou tvář. Vyšetřil mě, a že po gynekologické stránce jsem v pořádku, že jsem asi něco špatného snědla a víc se se mnou neměl čas zaobírat, jelikož někde v patře se schylovalo k porodu a odkázal mě na mou obvodní doktorku, ať si k ní ráno zajdu, že mi na žaludek něco napíše. Ulevilo se mi, že to nic vážného není, ale zle mi bylo děsně. Tady mě vždycky napadá, proč jsem se nedožadovala nějakého většího vyšetření, proč mi alespoň nezměřil tlak? V noci jsem pak únavou usnula a před usnutím jsem ještě zvracela, tak jsem si ještě nadávala, co jsem opravdu snědla?
            Ráno jsme tedy odjeli k mé doktorce a ta mi beze slova změřila tlak, poslala s krví i močí a já čekala na výsledky, na to mi řekla, že se jí můj stav nezdá a že by byla ráda, kdybych byla pár dní na pozorování v nemocnici. Vůbec mi nedocházelo, jak je situace vážná. Ani nemohlo - bylo mi 23 let první těhotenství, zkušenosti žádné, zbyla mi jen důvěra k bílým plášťům. V nemocnici mě hned přijali a nastal další kolotoč nepříjemných vyšetření. Po příjmu na pokoj mi sestra jen tak mezi řečí změřila tlak a najednou zbledla a odběhla, vrátila se s lékařem, ten měl v ruce spoustu papírů a nesrozumitelně mluvil o ultrazvuku, a že jako pro jistotu a tak. Koukala jsem na ně jak blázen, netušila, o co jde, nikdo mi nic neřekl, byla jsem opravdu jak v Jiříkově vidění. Na ultrazvuku na mě čekali 3 lékaři. Při vyšetření si něco neustále šeptali jak kdybych tam ani neležela načež odešli, pak se vrátil jeden a říká mi: " maminko volali jsme Hradec - brzy pro vás přijede sanita a odveze vás tam. Nejspíš ještě dnes budete rodit, váš stav je vážný, vypadá to na Help syndrom". V tu chvíli jsem myslela, že mě někdo praštil palicí, co je nějaký syndrom jsem neměla ani tucha, proč budu muset rodit, když mám rodit až v dubnu a co to vůbec znamená? Nebyla jsem schopná ničeho jiného než brečet a brečet. Pak už jen shon, loučení s manželem, a najednou tu byl Hradec Králové. Přivezli mě na příjem porodnice a nastal kolotoč opět veškerého vyšetření, ozvy a monitor pro mě byly neznámé. Tam mě trochu uklidnili, řekli mi že na Help syndrom to rozhodně nevypadá, že má situace je vážná, ale že mám preeklampsii. Nebyla jsem o moc moudřejší. Vysvětlili mi tedy můj stav, dostala jsem kapačku, šoupli mě na porodnici, každou půl hodinu mě kontrolovali a já zažila bezesnou noc plnou otazníků a kolem mě se rodily zdravé donošené děti, slyšela jsem křik, pláč a nemohla usnout a myslet na něco pozitivního. Ráno jsem se dozvěděla, že se vynasnaží miminko udržet u mě co nejdéle, dostala jsem spoustu injekcí, léků a kapaček a pořád mi nedocházelo, co vše hrozí. Eminka v bříšku vesele kopala a mě se zdálo, že je spokojená a mě vlastně už taky nic nebylo, tak jsem se smiřovala s tím, že budu 3 měsíce v nemocnici, nikdo mi však přímo neřekl, že se hraje o dny a ne měsíce jak jsem si já naivně myslela. Začala jsem si zvykat na koloběh nemocnice, vše jak na houpačce, jednou líp podruhé hůř. Až přišlo pondělí 25. ledna - byla jsem poslána na ultrazvuk, kterým se vyšetřuje průtok pupečníku, placenta atd. a tam taky velká rána, nejhorší okamžik mého života. Vše bylo špatně, průtoky téměř nulové, placenta špatná a Emince se přestávalo dařit a chvílemi to vypadalo, že už se jí v bříšku nelíbí a snad ten svůj nerovný boj vzdá. Totálně jsem se zhroutila, naštěstí téměř na nic nebyl čas, okamžitý převoz na sál a vzhledem k mému zdravotnímu stavu proběhl císařský řez při vědomí. To bylo to nejšílenější v mém životě, nechtěla jsem tam být, nechtěla jsem nic vědět, byla jsem opravdu na pokraji konce, chvíli jsem si snad přála zemřít. Pak jsem jen slyšela: paní Ježková šijeme. Trochu jsem se vzchopila a zeptala se na Eminku. Řekli mi, že žije, že ji mají dětští lékaři a že ji odvezou na dětskou kliniku na JIP. Byla jsem v koncích, za prosklenými dveřmi jsem viděla manžela, přijel a byl tam celou dobu se mnou. Když jsme byli na pár vteřin spolu, než mě odvezli na JIP řekl mi, že je naše holčička krásná, že ji viděl a že už ji odvezli, nevěděla jsem, co mám říct, a pak mě čekal nejdelší večer a noc v životě. Ema se narodila 25. ledna 2010 kolem půl druhé odpoledne, 29+0 tt, 900 g, 36 cm.
            První dny byly šílené, neuvědomovala jsem si, že už jsem matka, mám dceru, ale nic jsem k ní necítila, byla jsem zmatená, nevěděla jsem jak se chovat co cítit co dělat, byla jsem jak robot, vzhledem k mému zdravotnímu stavu a trvajícím obtížím jsem viděla malou až třetí den od porodu. Nevěděla jsem, co mám čekat. Naše dcera ležela v inkubátoru v místnosti ještě s jedním miminkem, které mi v tu chvíli přišlo obrovské. V našem náhradním bříšku leželo miminko, na které svítilo modré světlo, měla celou hlavičku zakrytou a já nevěděla co dělat. Seděla jsem na vozíku a nebyla schopná vstát. Eminka tam ležela tak odevzdaně a já ji nemohla ani pozdravit jak jsem měla krk sevřený, byla tak strašně maličká. Zhroutila jsem se. Manžel mě odvezl a utěšoval mě, přišla za námi lékařka Lukášková, absolutně perfektní doktorka a té děkujeme za záchranu naší princezny, vše nám vysvětlila a byla moc milá, nikdy nezapomenu na její klidný hlas a optimismus v hlase. V pátek se Emince přitížilo, manžel za mnou přišel a řekl, že dnes za ní nemůžem že jí není moc dobře, to byla další rána, bála jsem se, že už to nikdy neskončí, přála jsem si usnou a probudit se až bude už vše dobré. Eminka prodělala krvácení, infekci, žloutenku a vše hrdinsky zvládla, asi tušila, že někde je její maminka, která na ní myslí, že je hodně zlomená, a tak se mi snažila dát vědět tím jak byla silná že tu je pro me, pro nás!!! Dodalo mi to sílu, když je ten náš kulíšek tak odvážný se vším se poprat nesmím to vzdát a v tom jejím boji ji musím pomoci. Začala jsem odstříkávat mléko, šlo to kupodivu celkem dobře, takže brzy jsem měla mlíčka na rozdávání a každý večer před usnutím jsem se modlila k lepším zítřkům. Vše šlo dobře, ke konci března jsem nastoupila na kliniku k Emince a učili jsme se spolu fungovat, bylo to další nové neznámé, ale spolu jsme to zvládali perfektně, měla se mnou svatou trpělivost, holčička moje. Po večerech na rooming in jsem se dívala do její postýlky a snila, jaké to bude, až bude Ema úplně v pořádku, vše zlé bude odsunuto někde hodně daleko a slibovala jsem nějaké vyšší síle, že pokud to půjde dobře udělám vše pro to, abych mohla já i Em pomáhat naším příběhem podobně postiženým rodinám. Dělat něco ku prospěchu Kulíškům.
            Teď zrovna Eminka spinká a její maminka dopisuje jeden dost šílený příběh, který velmi pomalu přestává bolet. Za chvilku ji bude rok a je moc šikovná. Má hroznou chuť k životu, leze, sama si sedne a postaví se, podél ohrádky udělá několik úkroků, každou chvíli nám ukazuje jak je velká, má 4 zoubky, ty jsou vidět v každém jejím úsměvu, směje se snad každou vteřinu, pokud tedy nepapá, a chuť k jídlu má obrovskou. Už vím, že mám dceru, mám štěstí, že mám tu čest být jí mámou. Jsem opravdu moc šťastná!
Chtěla bych moc poděkovat mému manželovi, který mě bezpočetněkrát vytáhl ze dna, je moc pečlivý otec a bez něho bych to asi nezvládla. Děkuji lékařům dětské kliniky FN Hradec Králové - MUDr. Lukáškové, MUDr. Malému, MUDr. Tiché a všem sestřičkám za to jak pečovali o naši holčičku, když my s ní být nemohli. Zdravím maminky a jejich štěstíčka z rooming in a děkuji za zpříjemněné chvíle s našimi Kulíšky. Lucinku s Karolínkou, Máju se Sofinkou a Janinku s Tadeáškem.

            Děkuji Nedoklubku, Lence Novotné, Kláře Csirkové a všem rodičům kteří podporují jejich činnost.

Sandra a Emička

Žádné komentáře:

Okomentovat