28. prosince 2010

Příběh Adámka ( 25. týden těhotenství) a Elišky ( 24. týden )

Můj příběh začal před 5,5rokem,bylo mi 25let a my jsme se s přítelem ( nyní už s manželem) dohodli, že si pořídíme miminko. Povedlo se nám to okamžitě a my byli nejštastnějšími na celám světě. První komplikace na sebe nenechaly bohužel dlouho čekat a já jsem v devátém týdnu začala krvácet. Bylo to mé první těhotenství a tak jsem vše prožívala dost intenzivně. Nakonec jsme všechno ustáli a já šla po dvou týdnech hospitalizace domů. V pátém měsíci těhotenství jsem chytla salmonelózu a byla opět hospitalizovaná...  I to jsme zvládli. A já se začla těšil z rostoucího bříška. Bohužel ne na dlouho...
Ve dvacátém třetím týdnu jsem šla na kontrolu a cítila se skvěle. Byla jsem hrozně šťastná. Ten den si pamatuji jako žádný jiný - doktor mě prohlédnul a konstatoval, že jsem otevřená (už nevím přesně, na kolik prstů - přestala jsem vnímat) a že už mě nepustí. Domů pro tašku ať si pošlu. Zhroutil se mi svět a já umírala strachy o mé miminko. Ale ujistili mě, že mě zašijí a nic se nemůže stát. Já neměla důvod mu nevěřit,uklidnila jsem se a čekala. Udělali mi kultivaci a čekalo se na výsledky. Po deseti dnech se přešlo k výkonu,zašili mě. Pak mi začala pracovat děloha,tlumili ji kapačkami. To už jsem začínala mít obrovský strach, že porodím. Strávila jsem tři dny v dost silných bolestech a v pondělí
to přišlo. Ležím a najednou ze mě něco vytéká. Přivolala jsem doktora,který to komentoval slovy, že už blázním. Odvezli mě na vyšetřovnu a tam se zhrozil, že to je plodová voda (pomyslela jsem si - “Co si asi myslel, že to je jiného?”) . A už mě vezli do Ústí nad Labem, sanitářka mě uklidňovala slovy "Jste ještě mladá, budete mít dětí !" . Kdyby věděla, jak moc se mýlí...
V Ústí mě vyšetřili a říkali, že to klidně můžou ještě chvíli držet, pokud tam nebude infekce. Samozřejmě že byla. Tak a my rodíme. Nevěděli jsme, co to bude, nedali jsme si to říct. Bylo nám to totiž úplně jedno. Chtěli jsme jedno jediné - zdravé dítě. Tedˇ s postupem času si uvědomuji, jak moc jsme od života chtěli - a to zdravé dítě! Kdo ho má si ani neuvědomuje, jak hodně má. Je nejbohatší z bohatých.
Chlapeček se narodil 18.7.2005 ve 23.03. Byla to úleva od třídenních bolestí,ale vůbec jsme nevěděli co bude dál. Bude žít? Zemře? Šance prý padesát na padesát. Narodil se ve 25+2 týdnu těhotenství a na své "stáří" byl prý macek (920g). Prý macek - paradox.
Vůbec jsme neměli žádné informace. Teď nemyslím od personálu, ale o nedonošených dětech vůbec.
Zkrátím to : bylo to nejhorší období mého života. Aspoň jsem si to myslela - až do 15.12.2010. Bylo to dost náročné období, to ví každá maminka, která má doma nedonošené dítě. Ale vše dopadlo na jedničku, dokonce s hvězdičkou, a já mám nádherného kluka, který je zdravý (tedy až na pár maličkostí, nepodstatných maličkostí). Teď je mu 5,5let a je ohromný -  zvídavý, upovídaný, šikovný, ale hlavně je náš! To vše stálo za to.
Druhé dítě už jsem nechtěla, po těch hrozných zkušenostech, ale nakonec vše přebolí a já asi zapomněla, jak moc to bolelo. Já blbááááá. První problém nastal v jedenácti týdnech, kdy nevyšly testy z krve a museli jsme do Gennetu v Praze. Tam se podezření vyvrátilo, všechno vypadalo dobře. Ve třináctém týdnu jsem začala krvácet a byla hospitalizována na týden v nemocnice. Ale ustáli jsme to krásně a vše bylo v pořádku. Tedy až do 21 týdne, kdy mě hospitalizovali u Apolináře. Byla jsem otevřená a čípek byl zkrácen na 14mm. Zapomněla jsem říct, že jsem byla vedena u Apolináře od 14-tého týdne. Alespoň to jsem si vyběhala, kdyby se náhodou miminko narodilo dříve. Teď mám výčitky, že jsem neudělala více.
Byla jsem tedy hospitalizovaná, mrtvá strachy z toho, co bude po té hrozné zkušenosti následovat, ale pořád jsem věřila, že to dopadne dobře.
Každé vyšetření bylo horší a horší a já jsem ve 23.týdnu + 2 dny skončila na porodním sále, kde byl personál v pohotovosti. Na porodním sále jsem strávila  pět dní. Pět dní, které mě úplně zlomily, pět dní, na které nikdy nezapomenu, pět dní bolesti, pět dní strachu. Ležela jsem tam a kolem se rodila zdravá miminka ... "Maminko, tatínku,  gratulujeme. Máte syna nebo dceru " . Ani nevím, kolikrát jsem tu větu slyšela, kolikrát mě bodla do srdce.
Ležela jsem tam, chodit jsem nemohla. Ani na záchod. Jak je to ponižující pořád zvonit na sestru a prosit o mísu. Když jsem dosáhla dvacátého čtvrtého týdne, přišli doktoři a řekli mi, že těhotenství ukončí. Že bych mohla v noci porodit do postele a nikdo by nebyl v pohotovosti.  Brala jsem to jako ohromnou křivdu.
Dne 15.12.2010, v 10:43 jsem porodila holčičku Elišku (520g). Ona se narodila a ten den něco ve mně umřelo. Je tak maličká,  má vůbec šanci? Má šanci na plnohodnotný život? Jestli nebude v pořádku, můžu za to jen já. Je to má vina! Svým dětem jsem dala život, ale jaký? Jaký měly start do života? Koukám na svého syna, který teď sedí vedle mě a pohladím mu jeho ručičku, která je plná jizviček od jehel a pomyslím si : " To teď čeká i Elí" a je mi z toho smutno. Ne smutno ... Je to beznaděj, že nemůžu pro své dítě nic udělat.
Mám takový strach z toho, co nás čeká, z toho, co bude. Bude v pořádku? Má vůbec šanci být v pořádku? Píšu jen o sobě, ale co manžel?  Jak se asi cítí, jak se může cítit chlap, kterému jsem nemohla dát ani jedno dítě normálně. Může to také vydržet? Nezabalí si tašku, neodejde od nás? Nevím, já bych to nejraději udělala sama. Zabalila si tašku a utekla. Někam daleko, kde nejsou inkubátory, odběry a žádné špatné zprávy o zdravotním stavu vašeho dítěte. Ale nejde to, musím žít. Musíme žít, je to náš osud. Ale nevím, jak to zvládnu. Hlavou mi teď jde jedna jediná věc : "Panebože, ať je zdravá".
Omlouvám se, asi jsem se rozepsala víc, než jsem původně chtěla. Hlavně zmateně, ale muselo to ven.

Přeji všem maminkám, ať se drží a zvládají to co možná nejlépe i když je to hodně těžké.

3 komentáře:

  1. Přeju Elišce hodně štěstí, pracovité strážné anděle a mamince hodně síly...

    OdpovědětVymazat
  2. Milá maminko, i já sama mám oba chlapečky nedonošené, i když jsme měli hmotnostně asi lepší start do života, ale věřím, že i Elinka se ze všeho rychle dostane a bude z ní krásná maminčina i tatínkova a hlavně bráškova princezna, zařící úsměvem, která vám všem bude dávat sílu do života a věřím a přeji Vám, aby toto bylo pro vás všechny stmelující natolik, že cokoliv strachuplného teď s manželem i Adámkem prožijete, Vás jen posílí a věřte mi, že asi nic silnějšího neznám, než společný strach o děti. Nebojte se a VĚŘTE!!!! Asi si myslíte, že se mi to jen snadno říká, ale já sama jsem se po porodech naučila věřit dětským srdíčkům, že to všechno "ubouchají" a budou ťukat silněji a silněji pro život i vaší lásku.
    všem vám moc držím palečky a přeji rychlé gramy směrem k domovu, spousty mlíčka, málo bolístek a strastí a hlavně moře zdravíčka, Lenka a 2 kulíšci

    OdpovědětVymazat
  3. Moc Vás zdravím! Zkusím Vám dodat trochu sílu z druhé strany...jsem taky jedno z nedonošených dětí, narodila jsem se v roce 1986 na začátku 7 měsíce, vážila jsem 900g...narodila jsem se v Ústí nad Labem, bohužel tu nebyly žádné inkubátory, a tak bez souhlasu rodičů mě převezli do Teplic, po měsíci mě pustili domů, a rodičům začal pěkný kolotoč, krmení každou hodinu vedne v noci, jinak hrozil návrat do nemocnice a tak podobně....byla jsem vymodlené dítě a rodiče to zvládli!! Jsem jim tak vděčná...kdyby se nechali odradit po první nezdaru kdy maminka potratila tak tu dnes nejsem, nejsem vdaná a nestuduji vysokou školu. I přes to, že jsem byla dislektik - nyní už nejsem ale b a d si pletu do dnes:) neberu to jako mínus jsem to JÁ! Takže maminko, držte se moc Vám přeji štěstí a věřte, že Vám Vaše děti do budoucna budou vděčné, a budou Vás milovat tak jako vy milujete je. Přeji hodně štěstíčka a hlavně ať vše dobře dopadne!!! Jana

    OdpovědětVymazat