27. září 2010

Příběh Šimona a Mikoláše narozených ve 29. týdnu těhotenství

Už tomu budou více jak tři roky ( 29.3.2007), co se naši Kuliši rozhodli, že je třeba se juknout na svět. Narodili se ve 29.tt+5dní, Mikešek vážil 990g a Šimša 1240g.
Naštěstí jsem již tři týdny před porodem ležela na budějovickém rizikovém oddělení, kam jsem byla poslána, svým pečlivým gynekologem, pro zhoršující se kontrakce ( "tvrdnutí" břicha a s tím související zkracující se čípek). Nebýt toho, že mi chyběla má rodina, byla jsem docela spokojená a klidná. Smířená s tím, že na "riziku"  jsme momentálně v největším pohodlí a skvěle opečovávaní. Lékaři se snažili dělohu zklidnit podáváním hořčíku, čas v nemocnici pomalu, klidně plynul a za každý další den, kdy kluci vydrželi "u mě", jsem byla vděčná. 
Až do 28. března, kdy jsem cítila pohyby slaběji než obvykle a ráno si proto požádala o kontrolní ultrazvuk, na kterém již byly patrné zhoršující se, až téměř nulové průtoky krve. Díky nitroděložní infekci prakticky pomalu umírali. Jak se potom zrychlil běh světa a konání lidí okolo mě, asi většina z vás, maminek předčasně narozených Kulíšků, zažila také... Poprvé jsem pocítila obrovský strach a obavy, hrůzu, že nemusí vše dopadnout tak dobře, jak jsme si vysnili...
Kluci se narodili v jednu hodinu odpoledne. Mikeškův stav byl o něco lepší, Šimonka museli lékaři resuscitovat. Když jsem se po narkóze probudila, zděsila jsem se, protože první informace mi přišel předat sám pan primář - obávala jsem se proto nejhořších zpráv a malinko si oddechla, když mi z lístečku přečetl váhy, a řekl, že první tři, čtyři dny života rozhodnou, jak bude dál. Žádných potěšujících, nadějných zvěstí jsem se nedočkala. Chápu, že takové ani dát nemohl, přesto to byla pro mne do určité míry úleva. ŽIJÍ! Oba!


Jak jim jenom teď pomoci? Co mohu udělat já, aby se jim dařilo lépe?! Je toho zdánlivě tak málo..."výroba" mléka a dobrá nálada, která by mi pomohla kluky "podržet", až za nimi budu chodit k inkubátorům. O mléko se snažilo moje tělo (každé dvě hodiny jsem odstříkávala) a o náladu zase moje rodina (za což jsem jim byla vděčná, byly to vždycky světlé chvilky, když za námi přijeli. Manžel nikdy ani na okamžik nepochyboval, kluci se mu zdáli velcí ! :-) - hodně mě v prvních dnech jeho nadhled uklidňoval a povzbuzoval). Ale na první pohled na svoje dítě v inkubátoru vás nikdo připravit nedokáže ...
Díky našemu pobytu v nemocnici před porodem, kluci stihli dostat kortikoidy k dozrávání plicních sklípků a s přechodem na dýchání proto neměli téměř problémy. Pobyli si na JIPce týden a pak se pomalinku vše schylovalo k tomu, že budeme na pokoji spolu. Připadal mi každý den neskonale dlouhý a ošklivě jsem záviděla všem maminkám, které už mohly o svoje mimča pečovat samy. Sedmnáctý den jsme se dočkali a z intermediárního oddělení mi sestřičky kluky v inkubátorech dovezli! Od té doby už jsem byla mnohem klidnější, mohla jsem se jich dotýkat a chovat je, kdykoliv to jen trošku šlo. Často jsem lehávala v posteli a oba kluky najednou "klokanila", zachumlané pod mou peřinou.
Krmeni samospádem byli mým mlékem až do váhy 1500g (což bylo asi měsíc a půl po narození), kdy jsme mohli začít postupně přikládat. Stresu, že nebudu mít dostatek mléka pro oba, jsem se zbavit zcela nedokázala nikdy, ale kojení se dařilo a kluci byli jedlíci.
Domů jsme byli propuštěni 12dní před plánovaným termínem, posledního května, za nádherného počasí. Nikdy nezapomenu na pocity, které mě při opouštění nemocnice, po třech měsících našeho přechodného bydliště, doprovázely...
Kéž by mohly všechny nemocnice nabídnout stejné možnosti, volná místa pro maminky, tak jako v Budějovicích - vydržet porodit předčasně miminko a potom být od něj odloučená a dojíždět, chce hodně síly a výdrže!!! Držím všem novým rodičům palce a děkuji své rodině, přátelům a především personálu budějovické nemocnice za jejich péči a podporu!
Klára Csirková -  budete-li si chtít o svém děťátku popovídat, napište na csirkovak@seznam.cz 
nebo smskujte či volejte na 733 751 763.
    


Žádné komentáře:

Okomentovat